na Blog.cz

Jestli máte chvíli volného času, neváhejte a podívejte se do Galerie Rudolfium v Praze 1. Probíhá tam velice zajímavá výstava. Podrobnosti tady. Určo se mrkněte:)

"Pojďme děsit lidi," řekl partě kámošů Ozzy, několikrát souzený zlodějíček, toho času zaměstnaný na jatkách. Léto lásky bylo někde v Americe. Tady jsme na Ostrovech. Tady jsme v Birminghamu. Tady vrcholí nezaměstnanost, bezvýchodnost a válečná skepse made in Vietnam. Správná nálada, aby přišli Black Sabbath. Správná nálada, aby se zrodil heavy metal.

Vysraný strachy

Finové říkají svému hlavnímu městu "Dcera Baltu". Zcela právem - vždyť Helsinky čerpaly životní sílu již odedávna z vod Baltského moře. Na jeho pobřeží byly založeny původně jako přístav , aby se později pod ochranou mohutné ostrovní pevnosti Suomenlinna rozrostly až v současnou finskou metropoli, jejíž sebevědomí zřetelně dokládají jak moderní stavby v centru, tak i četná progresivní architektura na předměstí či v okolí.

Helsinky - hlavní hospodářské a kulturní středisko Finska - mají přibližně půl milionů obyvatel. Přes svou otevřenost světu si město dodnes uchovalo mnohé romantické rysy relativně malé přístavní lokality z doby před nějakými 150 až 200 lety.

Po celý rok - v létě i v zimě - se na nábřeží u Jižního přístavu konají trhy pod širým nebem. Místní prodavači zde na svých stáncích nabýzejí především potravinářské zboží, od čerstvě chycených ryb až třeba po nádherně velké brambory. Nad hlavami lidí krouží racci a v pozadí této dynamické scenerie majestátně brázdí pobřežní vody mohutné námořní lodě, připlouvající sem zvláště ze Švédska, Německa, Polska a Estonska. Helsinky mají tedy značný význam i jako důležitý obchodní přístav.

Symbolickou postavou města je mořská víla Havis Amanda, jejíž socha zdobí kašnu uprostřed tržiště. Každoročně 1. května se na tomto místě odehrává bujará slavnost vítání finského jara. Kdo si myslí, že Finové jsou národ spíše klidný a rezervovaný, bude zde možná hodně překvapen, což platí také o letním svátku sv. Jana - Juhsnnus. To bývají domy i auta bohatě vyzdobeny březovými větvičkami, a lidé po tisících směřují na ostrov Seurasaari, aby tu zpívali, tančili a zapalovali tradiční slavnostní ohně. Ten největší vždy zakládá manželský pár, který si onoho dne řekl své "ano". Poté se opékají klobásy, probíhá přátelská zábava a cikánky předpovídají zájemcům budoucnost. Svatojánská noc v Helsinkách neztratila své magické kouzlo ani dnes, za éry počítačů i jiných moderních vynálezů.

Roku 1812 se Helsinky staly hlavním městem tehdejšího finského velkoknížectví, jež bylo autonomní součástí carského Ruska. Během následujících let zde došlo k mohutnému stavebnímu rozvoji; mimo jiné vznikly krádné klasicistní budovy kolem Senátního náměstí, navržené vynikajícím pruským architektem a Schinkelovým žákem, Carlem Ludwigem Engelem.

Na širokém bulváru Esplanadi lze za výlohami obdivovat špičkové výrobky světově proslulých finských designérů, v nichž se skvělým způsobem snoubí tvarová jednoduchost, praktičnost použití a estetičnost barev. Ať už jde o keramiku nebo sklo, šperky či textilie, pohled na ně vám téměř vždy prozáří i tu nejtemnější polární noc. Drsné zimní klima s až 19 hodinami tmy denně v prosinci přitom jakoby stimulovalo specifický životní styl Finů, zřetelně odlišný od charakteru lidí, kteří obývají mírnější podnebná pásma.

Finové mají nade vše rádi přírodu, o kterou dokážou pečovat s takřka posvátnou úctou. To se plně potvrzuje také v hlavním městě Helsinkách, kde i navzdory současné industrializaci stále dominují především rozsáhlé plochy zeleně. Četné parky leží rovněž na ostrovech v oblasti přístavu. Některé takové areály oddychu a relaxace, jako například Kaivopuisto, Hietaniemi a Sibeliuksen puisto, lemují pobřeží, jiné se táhnou až hluboko do vnitrozemí, kde přecházejí v přirozené březové a smrkové lesy. Během zimy je teoreticky možné nasadit si lyže třeba v parku Kaisaniemi u hlavního helsinského nádraží a poté na nich putovat stovky kilometrů až do Laponska, aniž byste si je museli jedinkrát odepnout. Plynulý přechod mezi městem a krajinou je pro Finy naprostou samozřejmností. Požadavky sladění zástavby s přírodou jsou automaticky zohledňovány u všech urbanistických projektů. Zářné příklady v tomto směru představují moderní satelitní město Espoo a nové centrum Helsinek, které vzniklo v okolí haly Finlandia ve čtvrti Töölönlahti.

Finsko ovšem nejsou jen samotné Helsinky. Při své návštěvě byste rozhodně neměli zapomenout ani na jezerní oblast Saimaa ("Velká Saimaa" - Suur Saimaa - je největším vnitrozemským jezerem Finska). Zde vás čeká země "Suomi" ve své typicky romantické podobě - tak jak o ní mnozí z vás sní. Krajině vládne voda a vysoká obloha. Mezi ostrovy s malebnými březovými háji, dřevěnými domky a saunami zvolna proplouvají malé parníky, kotvící v půvabných přístavních městečkách.

Ve východním Finsku žijí Karelové - etnikum, jež vytvořilo kulturní základ finskému národnímu eposu "Kalevala". Staré písně a legendy se zde odedávna ústně předávaly z generace na generaci, až z nich básník Elias Lönnrot v 19. století sestavil tento významný slovesný zdroj finské svébytnosti (spolu s lyrickou sbírkou Kanteletar).

Krvavý déšť

Zpáva z týdeníku Enterprise (Westover, stát Maine) z 19. srpna 1966:

Nikoho to doopravdy nepřekvapilo, alespoň ne v podvědomí, kde se rodí divoké myšlenky. Navenek to všechny dívky ve sprchách zaskočilo, rozechvělo, naplnilo studem, nebo také prostou radostí, že to ta Whitovic kráva dostala zase jednou pořádně sežrat. Některé z nich se mohly tvářit překvapeně, ale jejich překvapení bylo pochopitelně pouze líčené. S několika z nich chodila Carrie do třídy už od prvího ročníku a k něčemu podobnému se schylovalo už od samého začátku, zvolna a nenápadně, v souladu se všemi pravidly, podle nichž se řídí lidská přirozenost, s vytrvalostí zřetězených událostí blížících se svému vyvrcholení.

Žádná z dívek pochopitelně netušila, že Carrie Whitová má telekinetické schopnosti. Na lavici v jedné třídě chamberlainského gymnázia na Barker Street bylo vyškrábáno:

Šatnou se nesly výkřiky a ozvěny na pozadí temného šumu sprch. Dívky hrály první hodinu volejbal a jejich ranní pot byl lehký a svěží.

Dívky se pod proudy teplé vody kroutily a zase napřimovaly, ječely, cákaly po sobě a podávaly si bílé kousky mýdla. Carrie mezi nimi stála otupěle, žába mezi labutěmi. Byla to podsaditá dívka s uhry na krku, zádech i hyždích a její vlhké vlasy byly dokonale bezbarvé. Tupě a sklíčeně jí plihly po tvářích, jak tam stála s hlavou mírně skloněnou a nechala po sobě stékat vodu. Vypadala jako obětní koza, stálý předmět posměchu, věřící v neuvěřitelné, věčná smolařka. Tím vším také byla. Zoufale a vytrvale si přála, aby na škole byly oddělené sprchy, kde by byl dostatek soukromí, tak jak tomu bylo na školách ve Westoveru a Lewistonu. Tady čuměly. Pořád jen čuměly.

Dívky postupně zavíraly kohoutky sprch, vycházely, sundavaly si barevné koupací čepice, utíraly se, stříkaly na sebe dezodoranty a dívaly se na hodiny nade dveřmi. Cvakaly uzávěry podprsenek, nohy vstupovaly do kalhotek. Vzduch byl prosycený párou a nebýt větráku v rohu, mohly se dívky cítit jako v egyptských lázních. Výkřiky a vřeštění se odrážely od stěn s třeskem a jiskřením kulečníkových koulí po mimořádně silném šťouchu.

"… a Tommy říkal, že to na mně nemůže ani vidět a já…"

"… jdu se sestrou a jejím mužem. On se rád šťourá v nose, ale to ona taky, takže jsou velice…"

"… po škole sprchu a…"

"… bylo to moc levný, než abych za to vyhazovala prachy, a tak jsme se Cindi…"

Slečna Desjardinová, štíhlá učitelka tělocviku s plochou hrudí, vešla do sprch a bystře se rozhlédla po místnosti. Pak prudce tleskla.

"Na co čekáš, Carrie? Na soudný den? Za pět minut zvoní."

Zářivě bílé šortky odhalovaly její nijak přehnaně tvarované, nenápadně svalnaté nohy. Na krku měla zavěšenou píšťalku, kterou kdysi vyhrála v univerzitní lukostřelecké soutěži.

Dívky se pohihňávaly a Carrie zvolna vzhlédla, oči zamžené horkem a přívaly vod.

"Ouhau?"

Byl to zvuk vzdáleně podobný žabímu kváknutí a dívky se znovu rozhihňaly. Sue Snellová si strhla ručník z hlavy s obratností kouzelníka, který se pouští do nějakého báječného triku, a začala se spěšně česat. Slečna Desjardinová mávla rukou v rozčileném, netrpělivém gestu a Carrie vystoupila zpod sprchy.

Zavřela kohoutek, sprcha zachrčela a začala kapat.

Dívky si náhle všimly, jak Carrie po noze stéká krev...