Krvavý déšť
Zpáva z týdeníku Enterprise (Westover, stát Maine) z 19. srpna 1966:
KAMENNÝ DÉŠŤ
Několik důvěryhodných osob vypovědělo, že na Carlin Street ve městě Chamberlain se 17. srpna snesl kamenný déšť. Kameny napadaly především na dům paní Margarety Whitové. Značně poškodily střechu a zničily dva okapy. Škoda se odhaduje asi na dvacet pět dolarů. Paní Whitová je vdova a žije se svou tříletou dcerkou Cariettou. Bohužel jsme ji nezastihli, aby nám mohla k události podat bližší informace.
Nikoho to doopravdy nepřekvapilo, alespoň ne v podvědomí, kde se rodí divoké myšlenky. Navenek to všechny dívky ve sprchách zaskočilo, rozechvělo, naplnilo studem, nebo také prostou radostí, že to ta Whitovic kráva dostala zase jednou pořádně sežrat. Některé z nich se mohly tvářit překvapeně, ale jejich překvapení bylo pochopitelně pouze líčené. S několika z nich chodila Carrie do třídy už od prvího ročníku a k něčemu podobnému se schylovalo už od samého začátku, zvolna a nenápadně, v souladu se všemi pravidly, podle nichž se řídí lidská přirozenost, s vytrvalostí zřetězených událostí blížících se svému vyvrcholení.
Žádná z dívek pochopitelně netušila, že Carrie Whitová má telekinetické schopnosti. Na lavici v jedné třídě chamberlainského gymnázia na Barker Street bylo vyškrábáno:
Carrie Whitová žere hovna.
Šatnou se nesly výkřiky a ozvěny na pozadí temného šumu sprch. Dívky hrály první hodinu volejbal a jejich ranní pot byl lehký a svěží.
Dívky se pod proudy teplé vody kroutily a zase napřimovaly, ječely, cákaly po sobě a podávaly si bílé kousky mýdla. Carrie mezi nimi stála otupěle, žába mezi labutěmi. Byla to podsaditá dívka s uhry na krku, zádech i hyždích a její vlhké vlasy byly dokonale bezbarvé. Tupě a sklíčeně jí plihly po tvářích, jak tam stála s hlavou mírně skloněnou a nechala po sobě stékat vodu. Vypadala jako obětní koza, stálý předmět posměchu, věřící v neuvěřitelné, věčná smolařka. Tím vším také byla. Zoufale a vytrvale si přála, aby na škole byly oddělené sprchy, kde by byl dostatek soukromí, tak jak tomu bylo na školách ve Westoveru a Lewistonu. Tady čuměly. Pořád jen čuměly.
Dívky postupně zavíraly kohoutky sprch, vycházely, sundavaly si barevné koupací čepice, utíraly se, stříkaly na sebe dezodoranty a dívaly se na hodiny nade dveřmi. Cvakaly uzávěry podprsenek, nohy vstupovaly do kalhotek. Vzduch byl prosycený párou a nebýt větráku v rohu, mohly se dívky cítit jako v egyptských lázních. Výkřiky a vřeštění se odrážely od stěn s třeskem a jiskřením kulečníkových koulí po mimořádně silném šťouchu.
"… a Tommy říkal, že to na mně nemůže ani vidět a já…"
"… jdu se sestrou a jejím mužem. On se rád šťourá v nose, ale to ona taky, takže jsou velice…"
"… po škole sprchu a…"
"… bylo to moc levný, než abych za to vyhazovala prachy, a tak jsme se Cindi…"
Slečna Desjardinová, štíhlá učitelka tělocviku s plochou hrudí, vešla do sprch a bystře se rozhlédla po místnosti. Pak prudce tleskla.
"Na co čekáš, Carrie? Na soudný den? Za pět minut zvoní."
Zářivě bílé šortky odhalovaly její nijak přehnaně tvarované, nenápadně svalnaté nohy. Na krku měla zavěšenou píšťalku, kterou kdysi vyhrála v univerzitní lukostřelecké soutěži.
Dívky se pohihňávaly a Carrie zvolna vzhlédla, oči zamžené horkem a přívaly vod.
"Ouhau?"
Byl to zvuk vzdáleně podobný žabímu kváknutí a dívky se znovu rozhihňaly. Sue Snellová si strhla ručník z hlavy s obratností kouzelníka, který se pouští do nějakého báječného triku, a začala se spěšně česat. Slečna Desjardinová mávla rukou v rozčileném, netrpělivém gestu a Carrie vystoupila zpod sprchy.
Zavřela kohoutek, sprcha zachrčela a začala kapat.
Dívky si náhle všimly, jak Carrie po noze stéká krev...
Jestli vás to zaujalo, můžete si přečíst tuto knihu:)
